články

Díky spolupráci s panem PhDr. Michalem Bendou z chrudimské Obchodní akademie se v listopadu 2016 podařilo realizovat přednášku o čs. válečných letcích zahrnující také připomínku někdejší studentů školy, kteří bojovali v řadách Royal Air Force.
Pět těchto osobností je zmíněno níže pod hlavním textem článku. Výčet ale zatím není konečný. Patří sem i autor osobní vzpomínky plk. Fedrinand Secký a je pravděpodoné, že se postupně objeví i další.

Základní údaje o plk. im. Stanislavu Zimprichovi naleznete v jeho profilu a také v článku, který vznikl ke 100. výročí narození. Na obou místech jsou i odkazy na další informace.

---

Děkujeme za poslání textu k publikování.

Kamarád, spolužák a válečný hrdina - Vzpomínka na Stanislava Zimpricha

PhDr. Michal Benda, Obchodní akademie Chrudim

Každý národ se pozná podle toho, jak se chová ke svým hrdinům. V poslední době mívám občas pocit, že se překvapivě snadno a snad i schválně zapomíná na hrdiny, kteří položili svůj život, abych my mohli žít ve svobodě. Ono totiž zapomenout je velmi jednoduché a bezbolestné. Poté jsme ale podle slov klasika jako národ bez znalosti své minulosti odsouzeni k tomu, abychom svou historii opakovali. A jistě se shodneme, že v případě českého národa by bylo opakování našich dějin minulého století velmi bolestnou záležitostí. Proto si také myslím, že každá, byť drobná, připomínka hrdinství našich vojáků, kteří bojovali a umírali na prakticky všech frontách druhé světové války, je více než potřebná.
Na následujících řádcích si proto připomeňme mladého člověka, který neváhal a přidal se k velkému zástupu svých krajanů ve Velké Británii, kteří se rozhodli aktivně bojovat proti nacistickému nebezpečí. Byl jím Stanislav Zimprich, rodák z Německého (nyní Havlíčkova) Brodu, absolvent Obchodní akademie Chrudim maturitního ročníku 1935. Vzpomínky poskytl pro potřeby absolventského sjezdu v roce 1947 jeden z jeho válečných kolegů, shodou okolností také absolvent chrudimské obchodní akademie, podplukovník Ferdinand Secký, který maturoval v roce 1921. Zkusme se alespoň částečně vžít do pocitů, kteří museli zažívat mladí Čechoslováci, kteří bojovali proti německé armádě daleko od domova, a začtěme se do vzpomínek na odvážného a přesto lidského a kamarádského Stanislava Zimpricha...

Mezi letci západní armády vynikal svou rázovitou povahou a osobní statečností Standa Zimprich, absolvent obchodní akademie v Chrudimi, ročníku 1935. Setkal jsem se s ním poprvé ve Francii, ale teprve v červenci roku 1940 v Duxfordu jsme se blíže seznámili a spřátelili. Byli jsme společně u 310. squadrony, kde jsme se všichni zúčastnili výcviku a připravovali se na operační lety. Standa se jednoho večera rozhovořil o východních Čechách, které byly jeho domovem, a tak jsme spolu v myšlenkách putovali jako prstem po mapě, od města k městečku a vzájemně si povídali své dojmy, vzpomínky i utajený v nich stesk. Tak jsem došli také k společnému místu svých studií, obchodní akademii v Chrudimi. Standa ji absolvoval později nežli já, proto se zájmem jsem se vyptával, který z mých profesorů ho ještě učil a co vše se na ústavě změnilo. Standa se ochotně rozpovídal a tak nás ty společné vzpomínky sblížily. Vyprávěl i o své sportovní footballové vášni, která mu natropila mezi profesory dosti zlé krve. Byl bouřlivák, učení nebylo jeho jedinou láskou a míval proto mnoho sporů i důtek ve svých studentských letech. Ale nevzpomínal nikdy nikoho ve zlém, jen s vděčností a láskou, tak, jak se v cizině vzpomíná na léta mládí ve vlasti. V Anglii prožívali jsme všichni počáteční potíže při dorozumívacích pokusech s Angličany a každý z nás se horlivě učil anglicky, aby se alespoň dohovořil. Standa měl obzvláštní potíže, neboť neznal ze školy ani základy tohoto jazyka. Byl hezký chlapec, vynikající společník a anglická děvčata mu projevovala mnoho přízně; proto měl zvláštní důvod snažit se, aby se s nimi brzo dohovořil. Standa si často postěžoval na Angličany, kteří "píší pes a čtou kočka". Jeho anglický sluha stál jednou celý zkoprnělý u otevřených dveří, zatím co Standa na něj křičel: "Šut the důr" - "Šut the důr". Ale ubohý Angličan se tvářil nešťastně a zřejmě nerozuměl. "Hergot, chlape, zavři ty dveře", rozkřikl se dopálený Standa a sluha přiskočil, aby jeho rozkaz splnil.
Kamarádům se pak Standa omlouval, "že to přece říká podle pravidel ve cvičebnici".
Nebylo dne, aby nás Standa nepobavil nějakou historkou. Mnohé z nich se týkaly Standova vozu. Koupil si jej z prvních úspor v Anglii a byl to takový pěkný zánovní automobil, který se ho nazlobil tím více, že mu Standa "nehověl". Povážlivě často se probíral jeho útrobami a klel na to, "že mu to nejezdí".
Za války bylo v Anglii nařízeno, aby z každého parkujícího vozu byl vyňat rozdělovač, neboť bylo nebezpečí, že němečtí parašutisté se zmocní nejbližších vozů ke své destruktivní práci. Tohle nařízení se jednou Standovi nevyplatilo. Byl navštívit své anglické přátele v Cambridge, asi 20 km od Duxfordu. Když se chtěl vrátit, ne a ne vůz nastartovat. Delší dobu se marně pokoušel, "aby to jelo", ale pak se dopálil a zavolal si nejbližší drožku, která ho dovezla domů. Když byli na místě, sáhne Standa do kapsy, aby zaplatil drožkáři. Plácl se do čela, nazval sám sebe libozvučným jménem a vytáhl rozdělovač. Vskočil hbitě znovu do drožky a zajel si pro svůj nevinný dopravní prostředek zpátky do Cambridge.
Standa byl svého druhu ideální chlapec, sportovec tělem i duší, přímý a čestný, rozený hrdina. Letectví miloval a zůstal své lásce věren až do hrobu. Svou povinnost k vlasti nebral nijak pateticky, spíše jako samozřejmé splnění slibu, a někdy se mi zdálo, že i víru ve svůj návrat do vlasti měl oslabenu podvědomou předtuchou. Po skončení výcviku v Duxfordu se stal jedním z prvních úspěšných československých pilotů, kteří se zúčastnili bitvy o Anglii. Jeho četné operační lety vynikaly odvahou a zvláštní bojovností a končily pravidelně úspěchem. Pronásledoval Huny se sportovním a bojovým nadšením, po návratu býval ve svých hlášeních až příliš stručný. V operačních zprávách bylo důležité hlásiti, že sestřelený letoun dopadl k zemi, aby se připočetlo vítězství. Standa obyčejně nevěděl, co se s nepřátelským bombardérem stalo. "To víte", vykládal po operačním letu, "pustil jsem se hned do toho nejbližšího, dal jsem mu nepočítaných, až stroj začal hořet, z posádky dva vyskočili padákem. Hnal jsem se hned za druhým, prchal přede mnou a já ho pronásledoval, až jsem ho dostihl a začal do něj pálit. Sotva to měl odbyto, už se na mě z mraků hrnul třetí". "A Stando", říkávali mu kamarádi, „tak jsi hlásil dva sestřelené letouny, ne?“ "Kdepak," odpověděl Standa, "já je přece neviděl na zemi, já na to – neměl čas." To byl celý Standa. Nenadsazoval a nechlubil se svými činy. Občas nás sice chtěl napálit nějakou povídačkou, ale když to vypadalo hodně nepravděpodobné a přitom nezvykle romantické, Standa náhle změnil tón a povídá: "To já jsem na vás jen tak navaloval, chtěl jsem vědět, jak moc mi věříte."
Nejdojemnější má vzpomínka se týká Standovy smrti. Po společných dnech v Duxfordu rozešli jsme se každý na jiné stanoviště a neviděli jsme se déle než rok. Povinnost nás vázala každého jinam, zkrátka osud nás rozdělil. Až v dubnu 1942 přiletěl jsem služebně do Perrenportu v Cornwallu, kde byla 310. squadrona, která mezitím velmi prořídla, a zde jsem se opět setkal se Standou. Šli jsme do malé hospůdky si popít a vypovídat si vzájemnou radost ze shledání.
Tenkrát se mně zdálo, že ve Standových slov slyším zvláštní stín skepse. Hovořili jsme znovu o všem možném, o Chrudimi, o jeho milovaném kraji, o rodině, o východních Čechách. "Kdo ví?“ řekl náhle a přejel si rukou hezké čelo, "snad se tam už ani nikdy nepodívám."
A měl pravdu. Osud tomu chtěl, abych přijel a abych byl svědkem tragické smrti kamaráda. Viděl jsem druhého dne jeho poslední přistání. Srazil se před přistáním na přímořské letiště s jiným přistávajícím letounem, který se zřítil k zemi. Standa se pokusil svůj stroj vybrat a přistával na pláži pod příkrým skaliskem. Na neštěstí byl však právě příliv a jeho letadlo se obrátilo ve vlnách. Záchrana byla marná, vše zmizelo v několika vteřinách pod vodou. Záchranný člun nenašel pilota, který zmizel beze stopy. Když se za odlivu objevilo letadlo, Standovo tělo v něm nebylo. Nalezl smrt ve vlnách a jeho tělo bylo vrženo do některé sluje, mořem prorvané skály, jež byla těžko přístupná. Zamrazilo mne při vzpomínce na jeho slova v předvečer skonu. Nebylo hrobu, na který bychom položily květy a vzpomínku. Je mnoho tichých hrobů na anglických hřbitovech, kde jsou zaseta nejdražší semena těžce zkoušeného národa. Stromy nad nimi šumí píseň věčného života a smrti, travou obrůstá malý kříž s jménem padlého bojovníka. Ale Standovo tělo není mezi nimi. Rozplynul se nám do čiré vzpomínky, která nás rozteskní, přinášejíc zároveň pocit hrdosti na mužnost a chrabrost ztraceného kamaráda. Vidím ho znovu před sebou, ztělesněný život, mládí, odvaha a mužná krása, a tím bolestněji ctím pravdivost jeho činů a velikost jeho oběti. Všichni ti, kteří tam zůstali, jsou rytíři mladé země, pro kterou čestně padli v mladistvém zápalu horoucího citu. Standa byl jedním z nich, byl ztělesněním dokonalého typu statečného bojovníka.

A krásně říkají Angličané: "Každý muž musí zemřít, ale jenom vyvolení umírají pro svou zem!"

Plukovník Ferdinand Secký

Vzpomínka byla otištěna v alamanachu Obchodní akademie Chrudim z roku 1947 na s. 46-47.

---

plk., W/Cdr RAF, Ferdinand Secký, OBE
Narodil se 24. května 1902 v rakouské Vídni, ale domovskou příslušnost měl v Sušici (nyní Míčov-Sušice) u Chrudimi.
Před válkou sloužil v čs. letectvu. V únoru 1940 odešel z okupované vlasti balkánskou cestou. Po pádu Francie vedl evakuaci jedné ze skupin letců do Velké Británie.
Do Royal Air Force Volunteer Reserve (Dobrovolnická záloha britského Královského letectva, RAF VR) vstoupil nejspíše v červenci 1940.
Působil v neletových funkcích u 310. a 311. perutě, pracoval také na Inspektorát čs. letectva (IČL). Byl čs. styčným důstojníkem u Flying Training Command (veliteství výcviku) květnu 1944 se stal velitelem čs. leteckého depa v St. Athan.
V osvobozené vlasti zůstal u letectva, vystřídal několik velitelských funkcí. V červnu 1946 byl dekorován řádem Officer of the British Empire (Řád britského impéria - důstojník, OBE).
Po komunistickém puči byl v dubnu 1948 odeslán na dovolenou a pak přeložen do zálohy. Koncem roku emigroval do Velké Británie.
Zemřel 4. února 1961.

Stručný přehled zmíněný pěti studentů Obchodní akademie, jež byl uveden během prezentace. Následovaly pak další detaily.